The Guy Babylon FanClub

G-Books

For Me and Web:

  G-Book klubu

Pics For Guy:

  G-Book

 

We remember

Stojíš

By Candle Wind

Takový malý fajeton skrze rozmluvu k sobě samém o smrti Guy Babylona

autor je povídkář a básník

Stojíš na hraně své postele a představuješ si, že je to okraj nejhlubší propasti, kam se propadneš a všechny oživovací pokusy lékařů budou marné, když skočíš. Zemřel. Srdce se ti po okraj plní bolestí, přetíká. Bolest už nezurčí malým proudem, ale jako moře se dere ven a vzlyká. Ale cosi v tobě je prázdné. V jeden jediný okamžik se zbortilo všechno, co sis přál. Říkal sis, že příště určitě se uvidíte. Než to bylo možné, osud rozhodnul za vás oba. Selhalo mu srdce, když si to nejmíň potřeboval. Zhlížel si k němu, miloval si ho jako žádného jiného hudebníka na světě i když okolí si tvrdil něco jiného. Vědomí, že někde „tam“ je ti dodávalo sílu bojovat se sebou samým. Jen malý nepatrný okamžik stačil k tomu, abys o něj nenávratně přišel. Slzy ti tečou po tváři, zhroutíš se na polštář a skoro neslyšně zavoláš do tmy: „Proč zrovna on!“

Jediná dvě slova ti obrátila život naruby a ty víš, že nejen tobě. Vzpomínáš na video, kde jsi poprvé viděl tvář jeho ženy… a jeho syna… chlapce, který tě pomalu stejně oslovil jako jeho otec. Tam ještě on byl.

Pláčeš a chce se ti jít za ním. Už teď po týdnu ti chybí, i když jste se fyzicky nikdy nesetkali. Máš v srdci díru, tvůj vzor a anděl je mrtvý.

Myslíš na jeho rodinu, tři děti, ženu, sestru, rodiče. Ty jsi mladý, ale on nebyl až tak starý, že by si smrt zasloužil. Bereš do ruky nůž, připomene ti školní léta, kdy jsi jej použil na praxi. Dotkneš čepelí svého předloktí. Má vůbec cenu žít? Má cenu něco dělat? Hodně věcí si dělal kvůli němu, mnoho věcí tě naučil a teď si chtěl být i jako on… klávesák. Učíš se noty. Teď je tvůj part mokrý od slz a on, který tě navedl k odvaze plnit si vlastní sny, je pohřbený. Nemůžeš ani jet za ním. Položit svíčku na studený náhrobní kámen. Nemůžeš nic. Už ani dýchat.

V pokoji je chladno. Třeseš se zimou, polštář už také studí, jak je promočený od slz.

Něco nebo někdo ti začne najednou mluvit v hlavě. Nebo v pokoji? Říká: Vstaň! Jdi! Seber se. Nic, naprosto nic se nezměnilo. Vše je stejné!

Máš dojem, že hlas dodává: Jsem tu pořád! A víš ty co? Dokud v něj nepřestaneš věřit, on nikdy neodejde. Věří, že zde neexistují loučení na cestě. Fyzicky si ho nikdy nepotřeboval, aby ti dodával sílu, tak v čem je to jiné? Neuzavírej se. Slyšíš? Poznáváš tu skladbu? Poznáváš jeho klávesy? Vidíš ho jak s vážným soustředěným výrazem hraje na svojí sestavu? Možná má vykasané rukávy nad lokty, jako už tolikrát. Miluješ přece tolik ten pohled. Možná teď dohraje, ale ty skladbu slyšíš pořád. On se asi usmívá. Nevíš to jistě.

Zavři ten nůž. Otevři srdce. Tam ho vždy najdeš a nejen tam. Jeho hudba nikdy nezemře. Ano. Jeho srdce selhalo. Měl pohřeb, je mrtvý. Ale jí nikdo zabít nemůže. A víš? Víš vůbec že když se usmíváš tak ti to sluší? Teď jsi si jistý, že ho vidíš usmívat se. Vstaň. Utři si slzy. Podívej… nebyl jsi to náhodou ty, kdo řekl, že andělé neodcházejí?

Žádné komentáře